How I Met Your Mother - 3. kapitola

24. february 2013 at 23:17 | Chris |  how i met your mother
Hned ze začátku dávám malé vysvětlení, jak to teda je, protože jsem Isu zmátla. Harry začíná vyprávět příběh od února 2014, což znamená, že už má 20 let. Vypráví, jak všechno začalo a proto začíná od bouračky, která se stala nějaké dívce. Ale hned ze začátku ho vyruší jeho syn Harry a chce vědět, proč jeho otec jezdí opatrněji než před pár měsíci. Tak se Harry vrátí do prosince 2013, kdy se stala ta tragédie. A ano Is, Louis byl dlouho v nemocnici. Protože leží v umělém spánku a jeho šance, že se probere jsou velice mizerné. A nikdo nechce Louise nechat odpojit od přístrojů, protože všichni doufají, že se probere. Tak doufám, že jsem to vysvětlila dost a dalo se to pochopit. Jestli jste nepochopili ani toto, tak se omlouvám, že je to takové složité. V mé hlavě to vypadalo líp.

| Autor: Chris | Web: no-hope.blog.cz | How I met your mother | 3. kapitola |


Zaparkoval jsem auto a běžel do domu. Tam se svalil na pohovku a ležel. Ale vztek mě nenechal dlouho ležel. Vstal jsem a šel do kuchyně nalít si sklenici vody. Ale díky vzteku byl můj stisk silnější než stabilita sklenice a ta se rozbila.
"Kur…" křikl jsem, když mi začala krvácet ruka. Do nemocnice se mi nechtělo, ale tohle vypadalo na šití. Vzal jsem si utěrku, kterou jsem namočil a obvázal si ruku. Nikdy jsem nevěděl, co mám v takových případech dělat. Vždy tu byl pro mě Louis…
Zahnal všechny myšlenky na něj a zavolal si taxika. S tou rukou bych to neodřídil. Za necelých 5 minut troubil taxi před domem. Vzal jsem se všechny potřebné věci, bundu a šel si sednout do taxi. Řídil ho jeden velice 'příjemný' chlap, který mi opravdu nezvedl náladu. Začal po mě ječet, ať mu nezašpiním sedadlo.
Byl jsem rád, když mi konečně zastavil před nemocnicí a já se znovu ocitl na té bílé recepci, kde stále stála ta sestřička, která mě vedla k Louisovi. Ta se na mě mile usmála.
"Co potřebujete ted, pane Stylesi?" zeptala se.
"No víte, potřeboval bych chirurgii," oznámil jsem ji.
"Tak to musíte do 4. patra."
Poděkoval jsem ji a vyvezl se výtahem nahoru. V čekárně nikdo tuto dobu nebyl, takže jsem zaklepal na dveře ambulance. Ihned vyšel starší doktor a nevrle se na mě podíval.
"Přejete si?" zeptat se.
"Eh. No víte, nechtěně jsem se pořezal a krvácení se nechce zastavit," oznámil jsem mu. Doktor mě pozval dovnitř a nařídil mi, ať si lehnu na lehátko. Poslech jsem ho a lehl si.
"Jak se vám to stalo?" vyptával se.
"Ze vzteku se mi v ruce rozbila sklinka," řekl jsem mu. Doktor si chvíli prohlížel ruku, tak necitlivě, že jsem několikrát ucukl.
"No chlapče, v ráně máš dost malých kousků skla, takže je vyndáme. Pak sis pěkně pořezal prsty a dlaň, takže všechno budeme muset zašít, abys s tím pak neměl problémy."
Na té debilní ambulanci jsem musel strávit minimálně hodinu. Doktor si nejspíš řekl, že když je půlnoc tak není kam spěchat. Však jo, pohoda klídek. On tu neleží kluk, který nenávidí nemocniční prostředí. Není kam spěchat. Máme na to celou noc.

Takže, když jsem se dostal s té zatracené nemocnice, bylo kolem čtvrté ráno. Ruku jsem měl celou obvázanou obvazem, plus nehybnou, jak mi napíchal všelijaké injekce proti bolesti. Vysvlekl jsem si všechno zadýmené oblečení a hodil se do postele. Konečně spánek, pomyslel jsem si a konečně se nechal kolébat sny.
Možná se teď budete ptát, co bylo dál?
Pět dní po nehodě se konal pohřeb. Naposledy jsem na pohřbu byl, když mi bylo pět, takže jsem nevěděl, co se bude dít. Proto jsem se ráno oblékl do obleku a namířil si to do Eleanořina rodného města. Když jsem zazvonil na zvonek její rodiny, přišel mi otevřít její otec. Natáhl jsem k němu ruku a popřál upřímnou soustrast. Jeho rty se stáhly do tenké čárky a pustil mě do domu.
Nebyl jsem tu poprvé. Už párkrát jsem tu byl s Louisem, když El byla nemocná nebo když mi El s brekem zavolala, jestli bych nemohl přijet. Tyhle vzpomínky mě bolely. Začaly mě štípat oči, ale dokázal jsem všechny slzy zadržet.
Po prvních krocích jsem si všimnul, jak se chodba změnila. Nikdy neležely Eleanořiny boty, na věšáku nebyla její šála ani kabát. Zábradlí bylo obvázané černou stužkou a na schodech rozházené bílé okvětní lístky. Nechápal jsem důvod, proč je tam někdo rozházel, ale byl jsem dost zdvořilý na to, abych se ptal. Naproti schodiště byly dveře do obývacího pokoje, kde stáli všichni hosté. V rohu pokoje jsem zahlédl sedět uplakanou paní Calderovou. V rukou držela kapesníček a utírala si jím oči. Vedle ní jsem zahlédl obličej mé matky. Mé vychování mi říkalo jít za paní Calderovou, ale něco jiného zase napovídalo, ať najdu kluky.

Ale dlouho jsem hledat nemusel. Respektive, oni našli mě. Ze zadu ke mně přišel Zayn a položil mu ruku na rameno. Otočil jsem se a bratrsky ho objal. Nemuseli jsme mezi sebou prohodit jediné slovo, abychom pochopili, co ten druhý chce. Ze Zaynova pohledu jsem přečetl, že chce, abych ho následovat. Přikývl jsem a nechal se zavést na menší dvorek za domem. Na dřevěné houpačce seděl Niall, který plakal a Dani, která ho utěšovala, ale taktéž nedokázala zadržet slzy. V altánku seděli Liam s Perrie a každý v ruce držel skleničku vína. Posmutněl jsem, když jsem si vzpomněl na našeho posledního člena, který právě ležel v nemocnici a bojoval o svůj život. Doktor říkal, že jeho stav je lepší, ale nedávali mu moc velké šance na uzdravení. Lépe řečeno, že by se probral z umělého spánku.
Všichni jste tam stáli nebo seděli tiše. Nemohl jsem se dívat na tu hromádku neštěstí na houpačce a šel objat blonďáčka. Kývl jsem na Dan, že může jít k Liamovi a začal jsem tišit blonďáčka. Věděl jsem, jak moc měl rád Eleanor. Byl jediný, kromě Louise, který si s ní v ohledu zábavy rozuměl. Nikdy to nedával najevo, ale v jeho očích bylo vidět, že El má rád více, jak kamarádku. Chápal jsem, proč ho to tak vzalo. I já přišel o nejlepší kamarádku, ale jaksi jsem to nedokázal dát najevo v podobě slz. Jako kdybych si šetřil tu slanou vodu na něco jiného. Ale na co?

***
Po dlouhém obřadu a mnoho slz jsem znovu seděl na té houpačce. Ale sám. No až tak sám ne, když nebudu počítat sklenku jablečného džusu. Byl večer a začalo se stmívat. Většina lidí už odešla do svých domovů. Jen hrstka tu zůstala a já bych jeden z nich. Podíval jsem se na svoje stříbrné hodinky a zjistil, že ručička ukazuje na půl šesté. Dopil jsem poslední kapky džusu a položil skleničku vedle sebe. Zvednul jsem se z houpačky, ale zastavil se, když jsem ucítil na nose něco mokrého a studeného. Chytnul jsem se za nos, který byl mokrý a utřel si ho do rukávu. Hned na to, mě něco zastudilo na ruce. Obrátil jsem svůj pohled k nebi a viděl, jak se na zem snášejí vločky sněhu.
Pousmál jsem se při vzpomínce, jak Eleanor milovala sníh. Jak jsem jednou byl tak podlý, že jsem vzal hrstku sněhu do ruky a strčil jí ho za triko. Louis mě málem zabil, když zjistil, že ten člověk, kvůli kterému leží se zápalem plic, jsem byl já.
 


Comments

1 Lexie* | 24. february 2013 at 23:27 | React

Je to moc hezké :3 Tak krásně napsané! Dovedlo mě to k slzám :3 .xx

2 Isa | Web | 25. february 2013 at 0:25 | React

Neřekla bych, že to je tebou. Já jsem od přírody dost natvrdlá, proto mě nepřekvapuje, že to ani teď nechápu. :-D Z toho si nic nedělej, možná se mi to objasní časem. :-D I když...teď jsem sem chtěla napsat, co nechápu a začalo mi svítat. :-D Došlo mi, že se to vypráví někdy v neurčité době od února 2014. Vyprávěl o dívce, která měla bouračku pár dní po jeho dvacátinách....no jasně, už to chápu. Louis je dlouho v umělém spánku. Jenže teď v tý době, co to Harry dětem vypráví, tak už je vlastně naživu. UŽ TO CHÁPU. :-D Děkuju za podrobné vysvětlení. :-D Mimochodem, kapitola samozřejmě úžasná. Zajímalo by mě, jak to skončilo s tou dívkou. :-D Pokud ovšem neumřela a mě to nějakým záhadným způsobem ušlo. :-D To by bylo nemilé. :-D

3 Awi | Web | 26. february 2013 at 18:45 | React

dojemné, tahle povídka je napsáná opravdu profesionálně! každá kapitola je lepší ;)

4 Anne | Web | 1. march 2013 at 19:37 | React

Páni, mě to hrozně dojímá.El mám hrozně ráda, Louise ještě víc a tahle představa mě děsí. Je to nádehrně napsaáno, nemůžu se dočkat dalšího dílu!:) Snad už bude veselejší..:')

5 Naty | 5. march 2013 at 20:24 | React

prosím, napíšeš další část??

6 Michelle | Web | 16. march 2013 at 21:44 | React

Přečetla jsem si včechny tři díly i s prologem a musím říct, že na mě tahle povídka vážně zapůsobila, protože je to vážně dobrý nápad a ty píšeš dost dobře :) Určitě se sem ještě zastavím a budu pokračovat ve čtení tohoto příběhu :)

7 Carlos | Web | 13. june 2013 at 20:16 | React

Áhá.. tak takhle to je. :D No, tys to aspoň vysvětlila.. moje El se pořád "stěhuje". :D
A je to jako smutný pořád. :/ :D Jak furt chudák ten Harry lítá do tý nemocnice. :D Ne, to není vtipný. :D Jdu na dlaší díl a doufám, že se zase někde nezraní nebo neumře, protože to už by mě fakt kleplo. :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.