Musíš vydržet

25. march 2013 at 12:25 | Chris |  one shots
Jak jsem říkala na FB, mám pro vás povídku o Larrym. Ty dva (společně) mám nejraději. Prostě mi příjde, že patří k sobě. Jak už nejlepší kamarádi, tak i klidně pár (i když to mnoho lidí nepodporuje). Tak doufá, že se vám bude jednorázovka líbit. A jen mimochodem, dala jsem to přečíst kamarádce a ta říkala, že jsem ji měla upozornit at' si veme kapesníky. Tak, kdyžtak pro ty slabé povahy (jako jsem já).
Věnování: Emily. Pomohla mi s... však ona ví. Prostě bez ní by to nebylo ono. Plus je velký shipperka těchto dvou, tak proto jí to chci věnovat.

| Autor: Chris | Web: no-hope.blog.cz | Musíš vydržet | jednodílná |


"Hazza? Kde jsi?" křičel jsem po domě. Přišel jsem po noční domů a nikde nikdo nebyl. Prohledal jsem všechny kouty našeho malého domečku. Čekal jsem, že bude ležet v posteli a čekat než se k němu přitulím, ale tam nebyl. Místo toho jsem našel prázdný papír.
Kdyby na něm bylo aspoň napsané. Sbohem, odcházím, tak bych to pochopil, ale když mi tam nechal jen tak prázdný papír? Co mám chápat.
Ale pak jsem si uvědomil, že jsem se nepodíval do jednoho pokoje. Ale, proč by byl tam? Nechodili jsme tam. Zamkli jsme ho a obcházeli ho, jako by neexistoval. Přišel jsem ke dveřím kousek od naší ložnice. Bílý nátěr na dveřích byl otřískaný za ty léta, co jsme tu bydleli. Vzal jsem za kliku a zmáčkl ji. Dveře povolily, takže je musel někdo odemknout. Vešel jsem a šlápl na červený koberec, který ležel na zemi pokoje. Rozhlédl jsem se a v rohu místnosti jsem ho uviděl. Seděl tam jak hromádka neštěstí a tiskl k sobě velkého šedého slona. Tiše jsem k němu přišel a dotkl se ho. Ihned s sebou cukl a podíval se na mě. Oči měl celé opuchlé. Musel brečet celé hodiny. Setřel jsem mu slzu, která mu tekla po tváří a stále se na něj díval.
Harry mě chytl za ruku a přitáhl si mě do náruče. Začal jsem mu tiše říkat všelijaké uspokojivé slova, ale nezabíralo to. Nemohl jsem ho upokojit, tak jsem ho nechal plakat. Když se po dlouhé hodině upokojil, podíval se na mě svýma velkýma zelenýma očima a hned poté sklonil hlavu.

"Lou? J-Já to nez... nezvládám. Je t-to už p-půl roku, ale s-stále je to stejně... stejně bolestivé."
"Já vím. Cítím stejnou bolest, jako ty. A ta bolest mě nechce přestat ničit, ale prostě se musíme pokusit přes to dostat. Jinak se z nás stanou trosky."
"Ty to n-nevidíš? ZE MĚ SE UŽ STALA!" zařval na mě.
"Ššš, nekřič, miláčku. Není důvod. My to zvládneme. Společně to dokážeme, ano?" řekl jsem mu a zvedl mu hlavu. Podíval se na mě svým kukučem a já neodolal, přitáhl si ho za bradu a políbil.

Jakmile se naše rty jen lehce dotkly, projel mnou příjemný pocit, okamžitě se objevilo známé zašimrání okolo žaludku a polibek jsem prohloubil. Musel jsem se pousmát, když Harry nedočkavě pootevřel rty. V ten moment jsem věděl, že na chvíli zapomněl…
Jazykem jsem mu přejel po zubech a pak vklouzl do úst. Zamotal si své ruce do mých vlasů a naše jazyky se v ten moment otřely. Další výboj jisker proběhl v mém těle a započala válka o dominanci. Dech se nám zrychlil. Lačně jsem zkoumal každé zákoutí jeho úst a on zase mých. Byl jsem v sedmém nebi. Nic jiného neexistovalo. Jen on.

Pak se ale nečekaně odtáhl. Znovu se nečekaně rozplakal a přitáhl si nohy k tělu. Povzdychl jsem si. Myslel jsem, že aspoň na chvíli jsem zastavil tu neuvěřitelnou prázdnotu v srdci, ale jak vidím, asi jsem to jen zhoršil. Pohladil jsem ho po koleni a sklopil hlavu. Neměl jsem ponětí, co mám dělat.

"Honey?" zkusil jsem, ale nedostalo se mi odezvy.
"Honey, prosím, přestaň plakat. Ničí mě, když vidím, jak se trápíš. Prosím, přestaň plakat."
"Ne-nejde to. Pořád... pořád to vidím. Vždy když se probudím, vidím ji v mé náruči mrtvou. Mo-mohl jsem něco udělat, a-ale neudělal. Místo toho jsi se snažil v-všechno zachránit t-ty. J-Já stál opodál a jen... jen se díval. A-Ale nedokázal jsem zakročit. Nakonec jsem se jen složil k z-zemi a vše nechal na t-tobě," plakal.
"Ššš, já ti to nemám za zlé. Nevěděl jsi co dělat. Byl jsi stejně v šoku jako já, akorát jsi to víc psychicky prožíval, ale pamatuješ, jak mě jednou večer popadl ten nával vzteku a já začal všechno ničit? Byl jsi u mě a snažil se mě uklidnit. Říkal jsi mi, ž-že není všem dnům konec, že vše zase bude lepší. A já tě poslechl, snažil jsem se znovu žít."
"Já se o to taky pokoušel. Každý den, ale nešlo to. Možná jsem v-vypadal na to, že jsem se přes to p-přenesl, ale nikdy se mi to nepovedlo."
"Tak to zkusíme znovu. Zkusíme se znovu postavit tomu, co nás oba zžírá. Přestěhujeme se. Někam daleko, třeba do Irka nebo Ameriky. Najdeme nové prostředí, kde by jsme mohli mít konečně rodinu. Vytvoříme si nové vzpomínky. Ty staré stále budou s námi, ale aspoň je nebudeme mít před očima každým okamžikem. Ano? Harry, podívej se na mě a řekni mi jestli souhlasíš, ano?"
"Ano, prosím, pojďme si najít něco jiného, něco daleko od Londýna. Pojeďme třeba do Francie. Francouzky umíme oba. Loui, hlavně vypadněme."
"Dobrá, půjdeme někam, kde můžeme začít nový život úplně od začátku."

Asi se ptáte, co se vlastně stalo. Byli jsme mladí, ale zas tak moc, abychom si nemohli adoptovat dítě. Ano oba jsme chtěli mít miminko a protože nebylo možné, aby jeden z nás mohl nosit dítě, vypsali jsme si žádost. Přáli jsme si novorozeně, protože jsme chtěli mít miminko od úplného začátku jeho života. Uběhlo pár měsíců a stále se nám neozývali. Harry už to chtěl vzdát, ale já jsem mu řekl ať čeká. Možná, že si myslí, že jsme moc mladí a nezvládli bychom dítě. Ale čas ubíhal dál a nakonec to Harry vzdal. Ale já stále viděl naději. Stále jsem ve své mysli viděl, jak v rukou držím malý uzlíček, který kolem sebe mává ručičkami. O tři roky později se ozvali. Zrovna jsme seděli na pohovce a sledovali Zápisník jedné lásky, když se najednou rozezvonil můj mobil. Vymámil jsem se z Harryho náruče a šel ho zvednout. Když mi oznámili, že konečně našli dívku, která nemá zájem se starat o své dítě, myslel jsem, že zešílím radostí. Hned jsem to běžel říct Harrymu, který asi na minutu přestal dýchat. Zbytek večera jsme strávili v posteli, mazlili se, líbali, dohadovali, jak se miminko bude jmenovat. Na druhý den jsme seděli v agentuře a domlouvali se na podrobnostech.
Bylo nám oznámeno, že miminko se narodí během měsíce. Matka nechtěla být jmenovaná, ale prý byla mladá a neměla se jak starat o miminko. Mě osobně to bylo jedno. Konečně jsme dostali šanci starat se o potomka. Ještě jsme podepsali nějaké papíry a odešli domů. Pak ale začalo neskutečné běhaní po obchodech. S Harrym jsme prošli snad každý obchod pro děti v Londýně. Byl tak neskutečně nadšený ze všech věcí, že se nedíval na cenovky a jen nakupoval. Nechal jsem ho. Mezitím, co já jsem byl dopoledne v práci, Harry předělával pokojíček pro miminko. Pokoj, který sloužil jako pracovna byl vyklizen a pár krabic, kde byly různé blbosti jsme dali na půdu. Harry se svého úkolu zhostil s radostí. Díky agentuře, jsme věděli, že to bude holčička, tak Harry koupil červený koberec, po kterém by se mohla plazit, až by byla větší. Nebylo lehké ho tam dostat, ale z menší pomocí našich přátel jsme ho položili do pokoje. Dlouho jsme přemýšleli, jako barvu by měly dostat stěny. Nakonec jsme je vytapetovali krásnou dětskou tapetou, která byla jen na dvou stěnách. Ve středu pokoje jsme smontovali bílou postýlku. Ach, kolik práce s ní bylo. Kolik nesmyslných a trapných hádek napáchala. Když konečně pevně stála, začali jsme se smát. Jedna malá postýlka a kolik nám dala práce. Na zdi jsme přimontovali poličky, které jsme přestrkali plyšáky a dětskými knížkami. Do jedno rohu pokoje jsme dali křeslo v dalším obřího slona, kterého jsem vystřelil na pouti pro Harryho. Byli jsme spokojení se svou práci.
O pár dnů později jsme si domů přinesli maličkou holčičku. Elizabeth Lucy Styles-Tomlinson. Měla velké zelené kukadla, jako Harry. Smáli jsme se nad tím, že musel na nějakou holku narazit a ona jen pohledem na něj otěhotněla. Elizabeth většinu času prospinkala a domem se jen čas od času ozval pláč. Myslel jsem, že se vůbec nevyspím, místo toho jsem si každou noc dopřával spánek.
A jak se říká, štěstí se nedrží jen jednoho. A to se nám potvrdilo o pár týdnů později. Zrovna jsme s Harrym byli v pokojíčku. Harry seděl na židli a v rukou držel Elizabeth a smál se mi. Já stál nad fotografii a snažil se ji přitlouct na zeď. Ta potvora, hřebík, se nechtěla zarazit do zdi. Nakonec jsem se na to vykašlal a položil všechno zem. Harry se mi smál, že jsem neschopný, ale já to neposlouchal.
Odešel jsem do kuchyně si připravit kávu. Zrovna jsem se natahoval pro sklenku s kávou, když se ozval přiskříplý křik Harryho. Sklenka mi ujela v ruce a rozbila se o podlahu. Nechal jsem ji být a ihned se rozběhl za Harrym.
"Co se děje?" zeptal jsem se ho když jsem přiběhl.
"L-Lou, volej záchranku. B-Bethy ne-nedýchá," řekl vystrašeně. V minutě už jsem prozváněl záchranku. Ta se mě snažila upokojit, že během pár minut tu bude. Ale to mi nestačilo. Křičel jsem po nich, že má dcera přestala dýchat a já se mám upokojit. Začali mi radit, co dělat a já to papouškoval Harrymu, ale ten byl v šoku, takže všechno zůstalo na mě.
Na malinkém tělíčku jsem se snažil nahmatat pulz. Nic. Ne, ne, ne, opakoval jsem si stále dokola a snažil se ji jakkoli oživit. Nějaký hlásek uvitř mé hlavy mi říkal, že je konec, že se snažím marně, ale já si ho nevšímal.
Zbytek si pamatuji matně, jen skvrny, které se kolem mě hýbaly. Věděl jsem, jak někdo mě odtáhl pryč společně s Harrym. Někdo mi říká, že jedeme do nemocnice. Někdo, nejspíš doktor, nám oznamuje, že naše dcera je mrtvá. Cítím, jak se někdo vedle mě hroutí na zem. Cítím nekonečnou bolest, která mě zevnitř spaluje. Nevědomky se skláním k zemi přitahuji si k sobě Harry. Nebrečím. Ne na povrch, ale celé mé vnitro je mrtvé. Jako kdybych na chvíli přestal všechno cítit.
Takhle to pokračovalo celý týden. Během něj se konal pohřeb, který Harry psychicky nezvládl. Já se držel. Nic to se mnou nedělalo. Ani když rakev mé dcery byla položena na dno země. Lidé ke mně chodili a říkali, že se vše spaví. Já jen přikyvoval.
Uběhly týdny a já byl jako tělo bez duše. Před Harrym jsem hrál, že se cítím lépe, ale ve vnitř jsem byl nic. Jako kdybych neexistoval. Na povrchu jsem byl klučina s rozcuchanýma vlasama, který přikyvoval a někdy se zapojil do konverzací, ale jinak nic. Po týdnu takového stavu jsem poprvé prošel kolem dětského pokojíčku. Neodolal jsem a musel nakouknout. V tu dobu ještě nebyly zamlé dveře, takže jsem se bez problému dostal dovnitř. Přešel jsem k postýlce a dal na ní ruce. Bože, co se to se mnou stalo? Pomyslel jsem si. A pak se všechny moje emoce najednou dostavily. Chytl mě nepopsatelný vztek a já začal všechno rozbíjet. Strhl jsem poličku s plyšáky. Obraz, který jsem nedokázal přidělat na zeď se rozbil o zem, když jsem jim mrštil. Nakonec jsme se sesunul na zem a brečel. Harry mě nejpíš slyšel a přišel ke mně. Objal mě a já si ho přitáhl k sobě.
"Boo, neplakej. Všechno se spraví. Zase budeme mít miminko. Věř. Věř stejně jako před tím. T-To, že jsme přišli o Bethy nejpíš bylo znamení, že nepatřila nám, ale nebi. Bůh to měl takhle naplánované. Ale, když jsme si ji vzali k sobě, nechtěl to tak nechat. Musel nás potrestat. Prosím, uklidni se, Boo, ještě není všem dnům konec, ještě bude líp."
Nakonec jsem jeho slova poslechl. Ještě ten večer jsme si spolu sedli do obýváku a promluvili si o dalším společném životě. Harry mi navrhl, že bych měl vyhledat odbornou pomoc. Nemyslel to tak, že jsem blázen, ale postihla mě nemilá událost a potřeboval jsem psychologa. Souhlasil jsem a Harry mi navrhl, že bude chodívat se mnou.
A tak jsem se dokázal všemu postavit. Nejspíš nikdy nevydýchám, že jsem přišel o dceru, ale dokážu žít aspoň kvůli Harrymu.
 


Comments

1 Anne | Web | 25. march 2013 at 21:50 | React

Většinou nemám k slzá daleko, ale nikdy mi neytrysknou. A tentrkát ano. Hrozně jsem se do tho vžila,celkově do Louise se dokážu strašně vžít. Z tohole se budu vzpamatovávat asi hodně dlouho.
Ale co ti chci říct! Strašně se mi to líbilo, mám pocit,ž že se v psaní strašně zlepšuješ!:)
A nejhezčí část byla tahle -> "Boo, neplakej. Všechno se spraví. Zase budeme mít miminko. Věř. Věř stejně jako před tím. T-To, že jsme přišli o Bethy nejpíš bylo znamení, že nepatřila nám, ale nebi. Bůh to měl takhle naplánované. Ale, když jsme si ji vzali k sobě, nechtěl to tak nechat. Musel nás potrestat. Prosím, uklidni se, Boo, ještě není všem dnům konec, ještě bude líp."

VÁŽNĚ MOC POVEDENÉ!:)

2 Isa | Web | 28. march 2013 at 23:22 | React

Četla jsem tu povídku dneska ráno, ale musela jsem k doktorovi, takže jsem jí nestihla okomentovat.
Je to perfektní povídka. Ačkoliv nejsem nijak výrazný Larry Shipper, tak povídky o nich čtu ráda a pokud se oni dva mají rádi, tak jim to moc přeju. :-)
Povídka se moc povedla a těším se na další takové. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.