Girl with piano

21. may 2013 at 14:10 | Chris |  one shots
Už to bude pár měsíců, co jsem slibovala tuto povídku a včera jsem ji KONEČNĚ dopsala. Snažila jsem se, aby byla co nejlepší a doufám říct, že se mi to podařilo. Jen u I want nevidím ani jeden komentář. Vypadá to, jako by jste si řekli: Je to oničem. Už to nepiš. Tak já fakt nevím. Ale nechci vám ničit zážitek u této povídky. Hezké čtení...

| Autor: Chris | Web: no-hope.blog.cz | Girl with piano | jednodílná |


Její prsty lehce jezdily po klávesách klavíru. Zrovna hrála Fur Elise. Věděla, jak tuhle píseň miluji, ale ještě více jsem miloval, když seděla za klavírem. Ale to ona nevěděla.
Seděl jsem na pohovce v mém a Louisově bytě. Poslední dobou jsem ani já ani Lou neměli moc peněz, tak se Louis rozhodl, že podá inzerát, kde bude doučovat na klavír. Řekl jsem mu, že je to skvělý nápad. Neznal jsem moc lidí, co uměli tak skvěle na klavír jako Lou do té doby, něž jsem potkal Emily.
Úplně si vybavuji, jak jsem ji poprvé viděl vstoupit do našeho bytu. Měla na sobě květovanou sukni a obyčejný bílý nátělník. Hnědé vlasy měla svázané do culíku plný kudrlinek. Zato já jsem tam stál rozcuchaný, ve vytahaných teplácích a bez trička. Ona se jen pousmála. Byla mnohem menší než já, takže když se mi chtěla podívat do očí, musela zvednou hlavu. Podrbal jsem se na hlavě a zeptal se, co potřebuje. V okamžiku vytáhla z hnědé taštičky papír, na kterém stálo, že kdo bude mít zájem, tak se může přihlásit do začátečních, ale i pokročilých kurzů na klavír. Jedna lekce stála 7 liber, což mi přišlo strašně moc, ale zájemcům asi ne. Když jsem si konečně uvědomil, o co jde, pustil jsem dívku dovnitř a řekl jí, že Louis by měl dojít během 10 minut. Přikývla a posadila se do křesla v obývák-kuchyni.
Já se odebral do svého pokoje a hodil na sebe nějaké triko a potřásl hlavou, takže jsem na hlavě měl svůj obvyklí účes. Ze stolíku u postele jsem sebral mobil a zavolal Louisovi. Chvíli to zvonilo až to konečně zvedl.
"Ano, Hazz?"
"Kde jsi? Máš tu nového zájemce."
"Už letím. Jen… no zdržel jsem se ve škole."
"Jo, jasně," smál jsem se. Já to jeho zdržení ve škole znám. Místo školy běhá kolem Eleanor a snaží se ji pozvat na rande. Fakt nechápu, co na té holce má. Ale, to je jeho věc.
"Ale já to myslím, vážně," řekl ublíženě.
"Ok. Věřím ti. Teď si pohni. Myslím, že tu holku to čekání nebaví. Bye, Boo," řekl jsem mu a položil to.
Vrátil jsem se zpět do místnosti, kde seděla ta dívka. Tiše si pobrukovala nějakou melodii a něco škrábala do blogu. Vždy, když se jí něco nelíbilo, vtipně pokrčila nos a přeškrtala text, co sepsala. Uchechtl jsem se. V ten moment si mě všimla. Asi se jí nelíbilo, že ji pozoruji, proto hned vrátila blog to tašky a bez jakéhokoli zájmu se na mě podívala. Nějak jsem netušil, co mám dělat, takže jsem plácl hned první věc, co mě napadla.
"Nechceš pití?"
Pití? Opravdu jsem se zeptal, jestli nechce napít? To jsem se rovnou mohl zeptat, jestli s někým spala.
"Jo, proč ne? Kdyby byl nějaký čaj, tak bych ti byla vděčná," ozvala se po chvíli.
"Hned to bude. Mimochodem jsem Harry," řekl jsem ji.
"Emily."
Takhle náš rozhovor skončil, protože se od dveří ozval šramot. Po chvíli vešel Louis, který byl oběšen taškami. Ty si položil dolem noh a zavřel dveře. Usmál se na mě, když viděl, že se dřu s čajem a přivítal se s Emily. Byl jsem otočený zádi k nim, takže jsem moc nezaregistroval, co dělají nebo o čem se baví. Když se začalo s konve kouřit, vypnul jsem ji a zalil čaj. Pak jako správný gentleman jsem ho přinesl Emily i s kostkami cukru, mlékem a citronem. Usmála se, poděkovala a otočila se zpět k Louisovi, se kterým se zrovna domlouvala na termínech. Já se otočil na patě a odešel do svého pokoje, kde jsem se připojil na net a různě brouzdal.
Uběhly dva měsíce a každý týden to bylo stejné. Šel jsem otevřít dveře a stála v nich Emily, pozval jsem ji dovnitř, přišel Louis, odešel jsem do pokoje. Občas jsem sedával v obýváku a poslouchal ji. Jako dnes.
Zazněl poslední ton kláves a Louis se pyšně usmál. Během dvou měsíců dokázal něco, co se některým učitelům nedokáže vytvořit za celý život, co učí. Louis ještě něco vysvětloval Emily, ale to jsem nevnímal. Jen jsem se díval, jak pozorně drobounká dívka poslouchá a někdy Louise přeruší, když nechápe o čem je řeč. Na něco přikývla a shýbla se dolů pro svou kabelku, která ležela na zemi. Uhnul jsem pohledem, ale pak se hned podíval zpátky. Emily už neseděla. Stála, v rukou držela desetilibrovku a podala ji Louisovi. Vzal si jí od ní a strčil do kapsy. Začal šmátrat v kapsách po mincích, které nemohl najít, takže se na mě hned podíval. Povzdychl jsem si a vytáhl z kapsy tři libry, které jsem podal Emily. Usmála se a dala si je do tašky. Já se vrátil na své místo a vzal si rozečtený časopis.
Louis ještě o něčem bavil s Emily, což mě přinutilo se zaposlouchat.
"-to je mi líto."
"Nedá se nic dělat. Prostě se to stalo a máma se s tím nechce vyrovnat. Tak se rozhodla aspoň změnit prostředí. A protože nejsem plnoletá, musím jet s ní. Strašně jsem naštvaná, že tu musím všechno nechat. Přátele, školu, všechno" řekla tiše. Podle jejího tonu jsem poznal, že brečí. Každé slovo se ji těžce vyslovovalo.
"Věřím, že se vše vrátí do lepších kolejí. Jednoho dne určitě. Chápu, že ti je líto tu všechno nechat, ale zase poznáš nové místa, nové lidi. A myslím, že v Paříži mají taky skvělé hudební školy. Není to Londýn, to přiznávám, ale zase to město má něco do sebe. A neplakej, my na tebe nezapomeneme. A až se rozhodneš vrátit, tak... tak u nás máš dveře otevřené."
"Děkuji, ale nedovolila bych si tu otravovat. Nu, budu muset jít. Řekla jsem mámě, že příjdu do sedmi a je půl sedmé. A domů to je to ještě kus."
"Ok, nebudu tě tu držet. Rád jsem tě poznal a hlavně učil, Emily. Ať se ti v Paříži daří," řekl Louis a objal Emily na rozloučenou. Ona odjíždí? prolétlo mi hlavou. Kam? Kdy? Proč? Otočil jsem se celým tělem na ty dva, kteří se stále objímali a hodil nechápavý výraz na Booa, který se na mě díval. Naznačil ústy, později a mě nezbylo nic jiného než čekat. Rozloučili se, Emily popadla svoji tašku a odcházela. Než se na ní zavřely dveře, kývla na mě a usmála se.
"Louisi! Kam odjíždí?" vyjel jsem hned na Louise a začal s ním třást.
"Uklidni se, Harry. Co to do tebe vjelo? Nikdy jsi tak nevyváděl."
"No... ," ošil jsem se a prohrábl si vlasy na zátylku.
"Tobě se líbí," zasmál se Louis. Přikývl jsem. Kdybych to začal popírat, bylo by to na nic, protože Louis na mě pozná vše. Ušklíbl se a bylo vidět, že má chuť říct něco podlého, ale místo toho mlčel a bratrsky mě obejmul.
"Díky," zašeptal jsem mu do ucha. On se jen pousmál a šel mi uvařit čaj, když jsme se po pár tichých minutách odtrhli. Zbytek večera jsme seděli u televize a sledovali večerní program. Ani jsem ho moc nevnímal, protože zaprvé tam nic nebylo a zadruhé, když jsem se soustředil na jeden pořad za minutku to Louis přepnul. A tak jsem raději myslel na Emily. Její sladký úsměv, květované sukně nebo saka, na které nedala dopustit. Pak tu byly její vlasy plné kudrlinek, které buď měla sepnuté do culíku nebo rozpuštěné kolem obličeje. Jediné, co jsem si nedokázal vybavit byly její oči. Ve své hlavě jsem nedokázal najít vzpomínku, kde bych se jí přímo díval do očí. Vždy jsem stál moc daleko, nebo nenápadně na ni koukal z profilu. Tak dlouho jsem nad barvou jejich očí přemýšlel až moje smysly otupěly a já zaspal na Louisově rameni.
****
Něco mě lechtalo na nose a já kýchl, ale to nebylo to, co mě probudilo. Někdo si řekl, že mě, když je víkend, tak já nemám nárok si pospat v teplé posteli. Louis nejspíš nebyl doma, protože zvonek stále zvonil, takže jsem musel vstát a jít otevřít ty podělané dveře. Vyhrabal jsem se z teplé deky, kterou na mě nejspíš Louis večer hodil, potáhl si kalhoty nahoru a šel otevřít dveře.
"Emily?" dostal jsem ze sebe, když jsem otevřel dveře. Stála ve dveřích, vlasy svázané do úhledného culíku, na nohou conversky, které si asi prohlížela, protože měla sklopený pohled.
"A-Ahoj, Harry," vysoukala ze sebe a poprvé za ten čas, co jsem ji potkával v našem bytě se mi zpříma podívala do očí. Pozastavil se mi dech a začal jsem se topit v jejich hnědých očí. Topit? Točit? Byl to úplně stejný pocit. Nenápadně jsem se přidržel dveří, jinak bych se musel posadit na zem.
"C-Co potřebuješ? Louis tu-"
"Nepřišla jsem za Louisem," přerušila mě.
"Aha, a za kým teda? V tomto bytě bydlím jen já a on."
"Já... Asi jsem přišla kvůli tobě."
 


Comments

1 Isa | Web | 21. may 2013 at 17:08 | React

Awww. To bylo táák sladký. :-) Hlavně ten konec. Moc se mi líbí, jak si to nechala otevřený. Nevím proč, ale najednou jsem začala mít v oblibě jednorázovky s otevřeným koncem. :-) Působí to děsně stylově a profesionálně. :-D Tahle povídka se ti moc povedla. :-)
Jinak do I Want se jdu okamžitě pustit, protože jsem slíbila, že si to přečtu znova, takže jdu na to. :-)

2 Anne | Web | 23. may 2013 at 16:17 | React

Tohle je dokonalá povídka! Četla jsem ji až dneska dopoledne ve škole a rozplývala jsem se tam nad tím:D.
Fakt je to super, moc se mi líbí, jakým způsobem to píšeš..:)
Otevřené konce nemám moc ráda, rpotože jsem taková zmatená z toho,jak to skončilo, ale tohle byl snad nejlepší otevřený konec ever:) Ten se mi moc líbil:)

3 Ellie | Web | 24. may 2013 at 10:30 | React

Jsem z téhle povídky naprosto unešená. Četla jsem jí několikrát, ale nikdy mě to neomrzí.

Otevřené konce jsou někdy dobré, někdy špatné. V tomhle případě je jednoznečně dokonalý :)))

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.